V sobotu ráno kolem 9 hodiny jsme se vydali na cestu do Prahy na letiště. Hned u odbavení nás ale překvapila skutečnost, že jsme v letadle přes oceán vůbec neměli místa vedle sebe. Personál nás ujistil, že v Londýně s tím snad ještě půjde něco udělat. Ve dvě hodiny odpoledne už jsme seděli v letadle a celí natěšení čekali, až vzlétneme. Pro Martina to byl první let vůbec, pro mě už sice třetí, ale stejně jsem měla trochu nahnáno. V letadle jsme seděli vedle milého mladého Skota, který nám těsně před příletem na Heathrow ukázal ze vzduchu většinu pamětihodností Londýna a dva kartony Camelek z bezcelní zóny. Během letu jsme také dostali malé občerstvení, které si Martin moc chválil.
Protože mělo naše letadlo asi 40 minut zpozdění a než jsme se vůbec z letadla dostali taky to nějaký čas zabralo, z původních dvou a půl hodin v Londýně se najednou stalo 60 minut. Z toho důvodu nebyl na nějaké nákupy čas ani pomyšlení, byli jsme rádi, že jsme včas dorazili k příslušné bráně a nenechali si letadlo uletět.
Londýn: Martin vítězoslavně mává letenkami
Londýn: Už trochu větší letadýlko :)
Ihned při vstupu do letadla mě ohromilo to množství místa - dvě sedačky po stranách, čtyři uprostřed. U vchodu bar, vlevo (těsně za pilotní kabinou) první třída, vpravo postupně Business class, Economy class. Konečně jsme došli na svá místa. Sice jsme je neměli u okýnka, ale nakonec to ani moc nevadilo. Vedle sedící Brit, letící na služební cestu do New Yorku, byl užitečnější. Vybavení zaoceánského letadla bylo dokonalé - dotykové displeje na sedadlech, při vstupu každý dostal polštářek, deku a sluchátka.. Zároveň jsme byli vybaveni "Feel good Kit", tedy pytlíčkem, který obsahoval špunty do uší, kartáček, pastu, propisku, ponožky a klapky na oči. Na dotykovém displeji si každý mohl navolit, na co měl zrovna náladu: velké množství hudby všech žánrů, desítky filmových i seriálových novinek, nebo sledování aktuální polohy letadla. Rozhodně jsme se nenudili. Let proběhl bez větších turbulencí a jediné, co by se mu dalo vytknout, byla špatně zvolená teplota uvnitř letadla. Z neustále zapnuté klimatizace fičel ledový vzduch a my se museli neustále zavrtávat do tenkých propůjčených dek.
Po osmihodinové cestě jsme konečně dorazili do cíle - letiště JFK New York. Po hodinové frontě na imigračním jsme se konečně dostali ke skleněnému okýnku, kde se nás měli vyptávat, co jsme přijeli do USA dělat. Martin šel první. Na otázku jestli s někým cestuje pravdivě odpověděl a úřednice vyzvala i mě, abych přišla. Nakonec nám odebrala otisky prstů a řekla nám, že budeme muset jít s ní. S celé dlouhé fronty nikdo nikam neodešel. Jen nás dva si vyhmátla a odvedla kamsi do zadní kanceláře, kde už čekali za stoly další policisté. Vyzvali nás, abychom si sedli a čekali. Vedle nás byl unavený manželský pár, který už tam asi pěknou dobu čekal. Nakonec vše dobře dopadlo, jen se nás úředník zeptal, co budeme v kempu vykonávat za práci a dal nám razítko. Po oddechnutí a delším hledání našich dvou kufrů jsme konečně vyšli do letištní haly.
New York, JFK: Vítací balonky uletěly ke stropu
Protože jsme neměli zařízené ubytování, stalo se nám letiště na naši první noc hotelem. V USA jsou na tohle určitě zvyklí, protože jsme nebyli jediní a nikdo nás nevyhazoval. Po vysoce trhaném spánku od 23 hodin do 5 hodin ráno, kdy jsme se snažili spíše o to, abychom nebyli okradeni, než abychom se vyspali, jsme sbalili své saky paky a vydali se na další cestu do kempu. Unavení, ale šťastní.
New York, JFK: Naše nocoviště. Nejoblíbenější poloha: hlavy na kufry, zadky k sobě, batohy za sebe.
Omlouvám se, jestli Vám přijde tento článek poněkud mimo. Dlouho jsem nespala a jsem dost unavená. Martin před půlhodinkou zalehl a do dvou minut spal. O naší cestě New Yorkem a příjezdu do kempu napíšu zítra. Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat