Výlet za majákem

Po parádním dni volna, jsme v úterý nastoupili opět do práce. Začali jsme denní rutinou - čištěním umýváren. Když jsme ale společně s Janinou začínali čistit druhou umývárny přijel si pro mě Paul. Čekala mě změna, kterou jsem milerád uvítal. Celý den budu s Povilasem sekat s křoviňákem. Jakmile mám něco nového hned to utíká rychleji. Navíc si konečně můžu pořádně zajezdit v golfovém vozíku. Samozřejmě jsem se poctivě střídal s Povilasem. Při každé mojí jízdě na mě Povilas pokřikoval: "You are driving too fast! Not so fast." Když se mě nakonec zeptal jestli mám řidičák, tak jsem radši trochu zpomalil. Při sekání jsme také narazili na další želvu. Vždycky jsem si myslel, že jsou želvy pěkně pomalý, ale není to ani trochu pravda. Než jsem tuhle rychlonožku chytil, abych jí neposekal, dalo mi to zabrat. Chudák byla ze mě tak vyplašená, až mě podělala. O pár minut jsem se ale zase málem podělal já, když jsem málem posekal asi 70 cm dlouhého černého hada. Hady totiž nemám moc v lásce, vlastně se jich totálně štítím.

Chvilku na to začalo pršet, což nám zkazilo náš plánovaný výlet na pláž. Naší šichtu končíme s Povilasem celí promočení a smradlaví od odpadků. Stejně jako každý pracovní den sklízíme pochvaly od všech našich nadřízených. Pořád častěji slyšíme, jak odvádíme skvělou práci a jak pracujeme líp jak všichni Američani v kempu. To nám všem lichotí, ale opravdu mi nepřijde, že bych dělal takový zázraky, aby mě museli chválit každý den. Při zapisování času, kdy jsme skončili v práci, jsme se dozvěděli, že zítra máme další den volna. Tomu se na rozdíl od Povilase moc nebráním a už přemýšlím, co podnikneme. Když se od Billa dozvím, že zítra má být krásně, mám ihned jasno - pojedeme se podívat na maják. Problém bude jen přesvědčit Povilase a Janinu. Po večeři okamžitě představuji svůj návrh. Janina dělá trochu drahoty, ale už od začátku vidím, že chce jet. Hurá! Při usínání si říkám jakej to bude parádní výlet a už si představuju, co píšu na blog.

Druhý den (středa) nás probouzí budík již v 7 hodin. Sám jsem takhle brzo ani nechtěl jet, ale kvůli horku jsme se nakonec shodli, že tento čas bude nejlepší. Po pohledu z okna ale zjišťuji, že horko dneska venku určitě nebude. Je zataženo a vypadá to, že každou chvíli začne pršet. Pozdravím Povilase již tradičně po litevsku: "Lábus Povelei." (Pan Lábus je určitě rád, že jeho jméno v litevštině znamená ahoj.) Při snídani vidím jak na Janině tak i na Povilasovi, že ani jeden moc nevěří tomu, že by dneska mělo být hezky. I já jsem začal trochu pochybovat, když jsem viděl jak venku mrholí. Navenek jsem se ale stále tvářil jako kdyby svítilo sluníčko a všechno bylo skvělé. A tak i přes mrholení nasedáme na kola a vyrážíme. YES!

 

Big Timber Lake Camp: Vyrážíme!

Na starých rezavých kolech nám cesta utíkala docela rychle. To ještě ale nevím, jak mi dá zabrat cesta zpět. Až při psaní tohoto článku jsem zjistil, že z kempu k majáku je to 19 mil. Cestou k oceánu nás čekal jediný kopec a to přes most přes Cape May Canal. Snažím se natáčet i pár videí, takže až budu mít více materiálů, určitě něco sestříhám a nahraji na youtube.

Na cestě: Pohled z mostu na Cape May Canal

 Na cestě: Cape May Canal s Janinou

Po hodině a půl jízdy jsme konečně v cíli. Všechny nás ohromuje obrovský oceán s písečnou pláží. Běháme v písku jako blázni a naprosto si to užíváme. Janča fotí jako o závod a pochvaluje si skvělé světlo. Do toho všeho všude kolem nás poletují racci, kteří svým chechtáním skvěle doplňují zvuk vln.

Cape May Lighthouse: Ptačí budky

Cape May Lighthouse: První pohled na oceán

Cape May Lighthouse: Povilas s Janinou

Cape May Lighthouse: Oceán

Cape May Lighthouse: Janiny umělecké dílo

Cape May Lighthouse: Pohled na maják

Cape May Lighthouse: My s majákem

Cape May Lighthouse: Já a moje sloní stopy

Cape May Lighthouse: Bunkr a maják

U pozorovatelny nás jedna paní upozornila na mládě skunka v trávě. Janina by si ho prý nejraději vzala domů. Když se k ní ale i malý skunk začal natáčet zády a trochu zvedat ocas, rychle jí to přešlo.

Cape May Lighthouse: Mládě skunka

V 10 hodin otevřeli maják, a tak jsme se vydali pro vstupenky. Vstupné 7 dolarů nás málem odradilo, ale potom co jsme viděli oceán shora, ničeho jsme nelitovali.

Cape May Lighthouse: Pohled z majáku

Cape May Lighthouse: Pohled z majáku

Cape May Lighthouse: Pohled z majáku

Blížilo se poledne, a tak jsme vyrazili zpět do města na oběd. K naší smůle Povilas zjišťuje, že má prázdné zadní kolo. Nikdo v okolí nám není schopen pomoci, a tak nezbývá nic jiného než jet s prázdnou duší k benzíně. Tam jsme za 50 centů nafoukli kolo a šli do pizzerie na oběd. Objednali jsme si Extra Large pizzu, která byla tak velká, že nám jí postavili na zvláštní stoleček vedle našeho stolu.

West Cape May: Oběd

Po obědě jsme zjistili, že Povilasovo zadní kolo neuchází tak rychle, takže jsme ho nafoukli co to šlo a frčeli co nejrychleji zpátky. Cestou se ještě zastavujeme v Rio Grande a jdeme nakupovat. Opět navštěvujeme levný obchod s oblečením, kde si každý koupíme něco na sebe. Poté ještě skočíme pro pár drobností k večeři a hurá domů. Na posledních mílích mi už ale značně docházejí síly, a tak se s Povilasem doplazíme do kempu asi až 5 minut po Janině. Ano, ženská nám natrhla zadek! Porážku v jízdě na kole bych normálně těžce nesl, ale vzhledem k tomu, že jsem sotva vyšel schody, nezbývalo mi nic jiného než v tichosti obdivovat svojí slečnu. :) Ale i přes všechnu tu únavu nikdo ničeho nelituje. Večer už jen relaxujeme u filmu a užíváme si do poslední chvíle tenhle parádní den.