Florida, bejby!

Po několikaměsíční odmlce jsem se konečně dokopala k tomu, abych dokončila naše Léto 2013. Bylo to opravdu Léto s velkým L. Ale teď už budeme pokračovat tam, kde jsme skončili.



Poté, co jsme vysadili Povilase uprostřed Brooklynu, vydali jsme se jako osiřelí manželé na cestu zpět do kempu. Cestou jsme se ještě stavili v Atlantic City, kde jsem se přesvědčila, že Amerika udělá vše, co zákazníkovi na očích uvidí. Po týdnu nošení mi na úplně nových teniskách vykoukla jedna nit. Bála jsem se, aby se boty nezačaly rozešívat, proto jsem je zkusila vyreklamovat a obratem (bez jakýchkoliv velkých cavyků) jsem vyfasovala úplně nové.

V Big Timber Lake jsme se zase po týdnu již naposled setkali se známými tvářemi. S Martinem jsme celý večer balili, abychom byli další ráno připravení na naši další cestu. Směřovali jsme na jih a to hodně. Naše příští zastávka? Fort Lauderdale, východní pobřeží Floridy nedaleko od Miami.

Po příletu na letiště jsme byli trochu zklamaní, žádné velké horko se nekonalo. Všichni nás tak strašili, jak skoro ani nebudeme moci dýchat a nakonec nic. To jsme si ale neuvědomili, že Amerika vládne všem klimatizacím světa a hic nás bouchne do nosu až venku. Nasedli jsme raději do autobusu a vydali se směr Hotel Seagull na Hollywood Beach (odkaz na hotel zde: HOTEL). Při přestupu nás ale chytila bouřka a my museli zakotvit někde na oběd. A tak jsme objevili Arby's, kde dělali ty nejlepší spirálové hranolky s krémovou hořčicí na celém světě. V tomhle malém fastfoodu jsem poprvé objevila kouzlo pití zvaného FruitPunch. Jedná se v podstatě o hodně sladkou šťávu bez bublinek, ale zato s perfektním dojezdem. Od té chvíle jsem už skoro nechtěla pít nic jiného a raději se ani zpětně nepídím po tom, co takový FruitPunch vlastně všechno obsahoval.

Po zjištění, že do hotelu je to ještě více než 4 kilometry a žádný autobus nejede, objednali jsme si taxi. Přátelský černoch Lou nám dal okamžitě svoje číslo a seznámil nás trochu blíže s Floridou. K našemu zděšení měl podle něj za dva dny přijít hurikán. Jak jsme později zjistili, k ničemu takovému naštěstí nedošlo.

V našem malém hotelu jsme nechali věci a šli prozkoumávat okolí. Bydleli jsme jen pár desítek metrů od pláže, takže jsme to i na promenádu měli jen malý kousek. Celé odpoledne bylo zataženo, ale i tak dost horko. Já začala mít strach, že takhle bud celých 8 dní, které tady máme strávit. Martin mě sice konejšil, ale nakonec se nám počasí opravdu příliš nevyvedlo. Horko bylo pořád, ale sluníčko se stále schovávalo za mraky, což se nakonec ukázalo jako velké štěstí, protože Martin má dost světlou kůži náchylnou ke spálení a já se i tak opálila až až.

Florida, Hollywood: Můj výtvor

Florida, Hollywood: Trapčení na pláži

Florida, Hollywood: Můj knírek

Většinu dní jsme se jen váleli na pláži, procházeli se po promenádě a snažili se moc nehýbat (v tom nepřetržitém horku to stejně pořádně nešlo). Za celý náš pobyt bylo pouhopouhé dva dny naprosté azuro.

Jeden z těchto dnů jsme strávili v akvaparku, což se zdálo být skvělou volbou, dokud jsme si nespletli sobotu s pátkem a museli jsme půl hodiny čekat ve vedru na autobus a další hodinu po příjezdu vlaku do cílové stanice na navazující autobus (protože v Americe spoje MHD prostě nenavazují - zlatá ČR!!!). Celý den jsme si báječně užili, dokud jsme opět díky nelogičnosti autobusových linek nebyli nuceni využít taxi. A to hned dvakrát v ten den. Z akvaparku bohužel nemáme žádné digitální fotky, jen dva obrázky mě a Martina před tobogánem, které vznikly z mého nového LOMO Fisheye (pořízeno na 5th Avenue). Pokusím se je sem někdy naskenovat.

Druhý azurový den nás nenapadlo nic hloupějšího, než jet se podívat do nedalekého Miami. Řeknu vám, že 40°C na sluníčku ve městě ... no nic moc. Chvilku jsme se snažili zalézt do stínu mezi obchody, ale když už sluníčko začalo pálit naše těla na škvarek, nasedli jsme do autobusu a hurá na proslulou Miami Beach!!

Florida, Miami: 40°C ve stínu a úsměv na tváři

Florida, Miami: Centrum

Cestou jsme minuli několik desítek luxusních vil na samostatných ostrůvcích a už tu byl písek. Jen co jsme vkročili na pláž, zastavili nás dvě slečny. Nejprve jsme si mysleli, že nám chtějí něco prodat a pokračovali jsme v chůzi, když nám ale potom vysvětlily, že jsou z Německa, zítra odjíždějí a jestli nechceme zadarmo jejich slunečník, rádi jsme si ho vzali. A tak jsme uprostřed pouště našli oázu.

Florida, South Miami Beach: Strážní policejní budka na pláži

Florida, South Miami Beach: Japončíci se slipech

Florida, South Miami Beach: Naše oáza

Florida, South Miami Beach: Takzvaná Florida off-season

Co mě hodně překvapilo bylo to, že i přestože byla téměř půlka září, všude bylo plno lidí. Celkově mě ale Miami Beach moc nenadchla. Možná to bylo dané naší absolutní nepřipraveností na tamní počasí, ale přišlo mi, že pláž extra uklizená nebyla (jak je vidět na fotkách), oceán samá medůza, mělko půl kilometru do moře a extrémní ceny v okolních krámcích (neptejte se, kolik jsme dali za obyčejnou vodu jen proto, abychom neumřeli žízní). Každopádně to byl skvělý zážitek.

Celou tu dobu jsme se k tomu přibližovali a najednou to tu bylo - konec našeho dobrodružství. Musím přiznat, že domů se mi moc nechtělo a celé to tak strašně rychle uteklo. Když teď o tom zpětně píšu přijde mi, jakoby se mi to všechno jen zdálo, přijde mi, že jsme tohle všechno nemohli prožít. Ale snad se na všechna ta místa ještě někdy vrátíme a připomeneme si, jaké to tam bylo.

**BYE BYE, AMERICA**